Nejúspěšnější období svého života jsem prožila v totalitě – pěkná ironie, říká jménem své hrdinky Ursula Kovalyk v knize Krasojezdkyně, do které vložila i svou zkušenost voltižérky.
Jaká byla vaše voltižérska kariéra?
„Intenzivní a krátká. Skončila však zcela jiným způsobem, než to popisuji v knize. Jízdárna a vztah s koňmi vytvořili ostrov, kde jsem mohla svobodně dýchat, pohybovat se a snít. Ten silný pocit svobody však ve mně zůstal a byl tak intenzivní, až jednou vyplul na povrch. Něco mě přimělo sednout si za počítač a napsat příběh o jedné malé Krasojezdkyně. “
L. Ron Hubbard – jak viděl štěstí člověka Hubbard
Jsou autobiografické prvky základem každé dobré literatury?
„Myslím si, že v každém příběhu je skrytý kus autobiografie a je pouze na spisovatelce, zda si to přizná. Já jsem determinována vlastním životním příběhem, ale i tím že jsem žena, mám děti a moje rodina má za sebou těžkou historii. I kdybych se nevím jak snažila, vždy by do mých textů prosakovaly některé obrazy, postavy, pocity, situace z mého reálného života. Mám ráda, pokud se autobiografie promíchá s autorčinou fantazií a vznikne zvláštní, zajímavý příběh. “
Je multikulturní prostředí vaší novely v něčem typicky košické?
„Když se mé babičky a dědy ptali, zda se cítí Slováky, nebo Maďary, odpověděli, že jsou Košičané. Pokud nechtěli, abychom jako děti rozuměli, o čem klábosí, přešli plynule do maďarštiny. Některé názvy jídel, například bundáskenyér (chléb ve vejci), jsem znala jen v maďarském jazyce. Odmalička jsem běžně v obchodě slyšela maďarštinu, němčinu, romštinu někdy i rusínčinu. Staří Košičané mluvili třemi jazyky a považovali to za zcela normální. Nezapomínejme na Sándora Máraie, spisovatele a košického rodáka. Humanistické ideje v jeho knihách podle mě ovlivnily mnoho lidí a podíleli se na vytvoření uvolněné multikulturní košické ‚klimatu‘ ‚. “
V rodině, o které píšete, se muži vyskytovaly jen jako návštěvníci, nebo byly dokonce k tíži.
„Znám mnoho takových rodin, kde ženy suplují mužů, například pokud cestují za prací do ciziny a celé týdny nevidí své děti. Měla jsem kamarádky, jejich mámy byly mladé vdovy a sotva přežili z výplaty, měla jsem kamarádů, kterým se otcové napijí na smrt nebo opustili jejich rodinu. Vyrůstala jsem s dětmi, na které jejich otcové nikdy neplatili výživné, ale nikdy za to nebyli odsouzeni. Existovaly rodiny, kde dědové zemřeli v táboře nebo se nevrátili z války. Proto mám pocit, že je to běžná situace v našich končinách a ústavní zákon o rodině je nesmysl, který tyto situace vůbec nevyřeší. “
Dá se vaše kniha označit za nostalgickou?
„Necítím nostalgii za ‚socíku‘. Nesnáším hrozné socialistické odrhovačky, které i dnes hrají v rádiu, recesistické prvomájové pochody, neobdivujeme socialistické stavby. Nemám ráda organizovanou zábavu, pokud jsem v davu lidí, mám pocit, že se dusím. Jsem ráda, že železná opona padla, že máme možnost být svobodnými. Jen se to jaksi neumíme naučit. Uvědomuji si však, že jsou lidé kteří změnu režimu ‚nepredýchali‘. Padli do různých pastí, na které nebyli připraveni. Mluvím například o trhu s tvrdými drogami, který byl po sametové revoluci rychlejší než odvykací programy pro závislé. Některých zničil mečiarizmus a temné období výpalné. Znám naopak lidi, kteří něco pěkné a výjimečné vytvořili i přesto, že byla totalita. Po revoluci vše padlo do zapomnění. Kniha není nostalgie za ‚zlatým socíku‘, ale oslava lidské tvořivosti i přes ‚hroznému socíku‘. “
A co ta Indiánka v knize?
„Pronásleduje mě od mých patnácti let. Sní se mi zvláštní sny, ve kterých vidím starou bezzubou indiánky. Někdy v snu létám přes indiánský tábor plný koní, dětí a psů. Slyším i hudbu i štěkot a nakonec přistanu vedle té stařeny. Naposledy seděla u ohně a roztĺkala něco kamenem. Mívám při tom neuvěřitelně silné euforické pocity, které si nedokážu vysvětlit. Možná ve snech cestuji do minulých životů, nebo cítím nějaký archetyp z kolektivního nevědomí. Asi bych měla zajít za psycholožkou, která pracuje se sny. “
Proč jste se rozhodli vydat knihu přes své sdružení Divadlo bez domova?
„Protože ráda experimentuji a dělám nové věci, ať už dopadnou jakkoliv. Chtěla jsem iv Aspekte uvolnit místo nějaké jiné feministické spisovatelce a aby byly do projektu vydání knihy zapojeny i některé naše tělesně postižené herečky. Z krasojezdkyně jsme nakonec udělali scénické čtení, kde účinkují. “
Jaké jsou výhody podobného „samovydávania“?
„Zrealizovala jsem si představu o tom, jak bude kniha vypadat, jak se bude distribuovat či propagovat. Nevýhodou je, že musím na sebe převzít odpovědnost za byrokracii či účetní záležitosti. “
a také
Knihu ilustrovala Lucia Dovičáková.
„Je to moje nejoblíbenější košická malířka, blízká tématy, které si vybírá, i způsobem, jak se dívá na mateřství, ženskou krásu či jiné ženské témata. Svými obrazy provokuje, leze pod kůži při tématech, které se u nás i v umění často idealizují. Její obrazy skrývají příběhy, bourají stereotypy. “
Ilustraci, která je na obálce knihy, dělala na objednávku?
„Ne, nakreslila ji už dříve. Vzpomněla si na ni, když četla můj ještě syrový text, a poslala mi ji. Myslím, že i to je důkazem, že v nějakém bodě spolu rezonovat. Mé psaní a Luciino malování mají společnou drsnost, ironii a černý humor. „
